Metody průmyslové výroby etanolu spadají hlavně do dvou kategorií: fermentace a hydratace ethylenu. Fermentace jako tradiční proces byla dlouhou dobu primárním zdrojem etanolu v různých zemích a v současné době se touto metodou stále vyrábí všechny alkoholické nápoje a přibližně 75 % průmyslového etanolu na celém světě. V posledních čtyřiceti letech s rozvojem technologie hydratace etylenu však postupně dochází k nahrazování fermentace.
Fermentace spotřebuje velké množství obilí; na výrobu 1 tuny etanolu jsou potřeba přibližně 4 tuny obilí nebo 12 tun brambor, což má za následek vysoké náklady, a proto byl vyřazen. Hydrolýza dřeva je vzhledem k velkým investicím a vysokým nákladům vhodná pouze pro několik zemí s bohatými lesními zdroji. Používání vedlejších produktů cukrovarnického nebo papírenského průmyslu-jako je melasa (zbytky cukru) a odpad sulfitové buničiny-k výrobě etanolu se v některých zemích stále používá, ale výtěžnost je nízká kvůli omezeným zdrojům surovin; například z 15-20 tun celulózového odpadu lze vyrobit pouze 1 tunu etanolu, což nemůže uspokojit-velké průmyslové potřeby. Ačkoli vedlejší produkty zemědělství a divoké rostliny (jako je rýžová sláma, stonky kukuřice nebo divoké ovoce) mohou být také použity jako suroviny, problémy jako sběr, přeprava a omezené dostupné zdroje přetrvávají. Celkově se fermentační metody, omezené dostupností surovin a ekonomickou účinností, staly nedostačujícími pro splnění požadavků velkovýroby.
V této souvislosti se postupně objevila metoda hydratace etylenu. Shell Chemical Company ve Spojených státech industrializovala přímou hydrataci v Houstonu v roce 1948 a vybudovala továrnu na etanol s kapacitou 60 000 tun ročně. Následně v roce 1951 postavili další továrnu na etanol ve Scottscou s roční kapacitou 35 000 tun, což znamenalo zrání a širokou aplikaci technologie hydratace etylenu.
